Koláž
vlajky
Catahoula club EU  |  Novinky-Aktuálně  |  Setkání chovatelů  |  Účastníci  |  O plemeni  |  Aktivity  |  Na prodej  |  Naši psi ve světě
Kontakt
Odkazy
Napište nám
Krmivo pro psy
e-Shop


www.firstmate.cz

www.belcando.cz

www.ardengrange.cz

www.omnipro.cz

www.breeders-choice.cz

www.ohmydog.cz

www.menforsan.cz

Nuova Fattoria

www.krmivo-pro-psy.com

www.sumicikridla.cz





Oblečky pro psy

Chovatelské potřeby pro psy





  

Musím se přiznat, že svůj život se psy si usnadňuju, jak můžu. Po zkušenosti s perfektně vychovaným malým kníračem, který od svých dvou let nepotřeboval vodítko, po zkušenosti s kavalírem, který by se raději při své svobodomyslnosti dal radši zabít ( a činil to zhusta a rád, ať už prostředkem k sebevraždě bylo jedoucí auto, vlak, napružený pes či vytrvalé ždímání mých zásob adrenalinu), než by mě vzal na vědomí a po odstrašujících případech sídlištních setrů odsouzených k celoživotnímu připnutí k flexivodítku, volím jako společníky naší rodiny psy s konzervativními předpoklady ke spolupráci :.

Funguje to tak, že šeltie na nás visí celý den očima, zda nemáme nějaké přání a pokud na procházce není k nalezení, pak stojí milimetr za mojí botou. Boxerka trošku klame tělem, milá holčička, která dělá rovněž, co mi na očích vidí, ale musí to vidět o poznání důrazněji a o poznání více mě podrobuje zkoumání, zda jsem stále stejného názoru na to, že povel se dává jen jednou. Instinkty typické pro plemeno mají oba, šeltie pase i kapičky na kaluži a z boxerky roste precizní stopař a "obranář", který po pokusu získat rukáv figurantovi olíže obě ruce. Mám to prostě s nimi jednoduché, vím, na čem u svých psů jsem a oni zase, na čem jsou u mě. Snad.

Vyprávění o leopardech, které nezastaví v běhu k cíli 300 metrů vodní plochy, teritorium si střeží od tří měsíců a pro potenciálního narušitele si jsou schopni skočit přes průměrně vysoký plot, mě přivedlo k pocitu, že u nich bych nepořídila.

Před rokem mi tedy nabídka - přijeďte si s námi zacvičit do Brna, my máme leopardy, co máte vy? - připadala jako sci-fi. Jako návrh, jak si nechat sežrat děti, o psech nemluvě. Toledo, burácející a otřásající třítunovým autem, můj názor nezměnil. Je to sice jeho auto, říkala jsem si, ale díky. Občas jsem ale pokradmu prohlížela fotky z leopardích akcí, krev jsem tam tedy nenašla žádnou a někde i odložené psy bezmála čumák na čumák…Vrtalo mi to hlavou. A vrtalo by mi to dodnes, kdyby leopardi nevyslali své vyslance.

První byla Fran, jinak taky Flora, se svým skvělým pánem. Ten čas, kdy si na plné pecky hrála s mojí fenkou uprostřed zámeckého parku plného lidí, dětí a psů a na parkoviště obě holky odcházely na volno v protisměru proudícím davům lidí, ten patří k mým krásným zážitkům letošního jara. Druhá byla Holly, která mi jako první leopard olízala obličej, přitulila se, až jsme si obě sedly do pampelišek a s klackem v tlamě mě vyzývala ke hře. Když mi i ten klacek bez protestů dala, bylo rozhodnuto. Pojedeme navzdory placatému čumáku a šeltičím šesti kilům živé váhy mezi leopardy a jejich lidi. Vždyť to jsou normální psi :!

Jak leopardi hlídají, stopují, poslouchají, tahají leccos a leckoho, to nechám popsat jiným. Já jsem přijela na 6. leopardí setkání s jedinou ambicí, odpočinout si mezi dobrými lidmi a jejich psy. A pozorovat. A s nadhledem, protože…prostě ten placatý čumák, však už víte.

Vím, jak je těžké, aby člověk dokázal na chvíli zapomenout na běžné starosti a věnoval se soustředěně svému psovi. Aby zapomněl sledovat, jestli se netváří divně, jak se tváří někdo jiný, jestli si vzal ty správné kalhoty a kolik je proboha už zase hodin. Proto první, co jsem si v duchu záhy po příjezdu poznamenala, byl silný pocit, že tady jsou opravdu všichni kvůli svým psům. Tady nikdo nic nehraje, protože asi nemusí, protože je prostě mezi svými a ač pracuje soustředěně se psem, odpočívá od malicherností všedních dní. Příjemné poznání pro páteční večer. Uvidíme, jak se bude v noci otřásat chata štěkotem sebevědomých leopardů, říkala jsem si vzápětí chmurně. Neotřásalo se nic. Lehce otřesené bylo leda moje přesvědčení, že s leopardem bych si nerozuměla.

Po klidné noci následovalo nádherné ráno, kdy se ti romantičtější z nás potkávali na cestě při první procházce toho dne (někomu tedy nic jiného nezbylo). Píšu romantičtější, protože kvetla mařinka vonná, obloha bez mráčku, psi se míjeli zdvořile, vyslechli trpělivě slova svých pánů s pány svých druhů o tom, jak se těší , co den přinese a dvě tříměsíční děti maminky Attily vyprávěly, že večer usnuly na jedné hromadě v posteli se svými unavenými pánečky. Ostatně, naše známá Flora prý také využila nestandardní situace a potěšila svého pána několikanásobným spokojeným zamlaskáním těsně před usnutím s čumákem na bílé peřině. K absolutnímu pocitu štěstí svého pána, což je to nejhlavnější. Umíte si představit příjemnější ranní téma?

Po skvělé snídani jsem očekávala, že se mi bude opravdu dobře pozorovat cvrkot. To jsem ovšem netušila, že program bude tak odsýpat, až budu mít plné ruce vodítek svých dvou neleopardů. V tu chvíli už jsem připouštěla, že BOHUŽEL neleopardů. Poměrně obrat v myšlení, že. Moji chlupáči prominou, myslím to tak, že třetí do party by nás už nevytrhl :.

Odpolední cvičení poslušnosti ovšem ještě slibovalo možný návrat na původní stranu barikády. Uvidíme. Viděli jsme…. My tři neleopardi jsme viděli, že leckterá ZKO by mohla jen tiše závidět jednotný chór povelů následovaný absolutním tichem a psíma očima obrácenýma na své pány. Pravda, někdy se na to ticho muselo trošku počkat, ale pan inženýr Stein si zase počkal, to jo. Pravda, někdy ty modré oči nebyly obráceny jen na pánečky, ale úkosem hledaly, kde ten Falco sakra leží, viď Andy. A to byl další moment, který se mi hluboko uložil. Leopard nedá svému pánovi nic zadarmo, protože ani jemu v historii nikdo zadarmo nic nedal. Ale pán je pro něj vším, jen toho musí umět sám využít a nedopustit, aby se stalo, že pán je otrokem svého psa nebo pes otrokem svého pána či obojí. Skoro si myslím, že tady je ukryto leopardí kouzlo. Nebo co. Ale musí něco takového být, protože nedělní společná procházka plynula klidněji, než transport třídy deváťáků do kina. To bych nečekala ani v hloubi duše. Leopard leopardovi vlkem, velel mi jeden z mých posledních předsudků. Psi šlapali v jednom houfu a dávali poznat, jak jim ty tři dny prospěly. Málokteré vodítko se napjalo a důvodem určitě nebyla snaha připravit kolegu o ucho nebo strach z něčeho neznámého. Hrdiny tohoto dopoledne pro mě byla štěňátka Ashley a Appolo, která přelézala padlé kmeny najust na místech, kde byla překážka nejvyšší. A pak všichni ti, co zvládli odložení upřed kruhu kolegů vstoje spolu s klidným kontaktem s cizí osobou. To už slunce bylo hodně vysoko a znamenalo poněkud ztížené podmínky pro koncentraci. Žádný pes neodešel do stínu a žádný nevyužil situace k možnému vyřešení sporu s kolegou jednou provždy.

Takových situací, kdy si pánečkové mohli zkusit, jak na tom se svým psem jsou v podmínkách poměrně náročných, takových ale bylo během těch krásných tří dnů bezpočet. A to mi přijde jako věc, která je, jak se říká, k nezaplacení.

Jsem zřejmě poslední, která na to z přítomných lidí přišla, protože většina z těch, co mají leoparda déle než půl roku, nebyla na leopardím setkání poprvé a všichni přijeli ze své vůle, rádi a z pocitu sounáležitosti s ostatními majiteli "svého" plemene. Neodváželi si ani výstavní titul, ani doklad o chovnosti ani záznam o vykonané zkoušce nebo něco podobně oficiálního, i když na diplomy došlo :. Troufám si však doufat, že si odváželi mnohem víc, ve svých hlavách i srdcích. A to je o moc víc.

O tolik víc, že mi po těch třech dnech s leopardy nezbylo z mých předsudků vůči tomuto plemeni zhola nic. Zůstal respekt a obdiv. Ke psům a hlavně k lidem, kteří věnují spoustu energie a citů směrem, který je pro řadu lidí nesrozumitelný. Jsem ráda, že k nim nepatřím a mohla jsem tak být účastníkem 6.setkání přátel leopardů.

Poslední, co mi vrtá na leopardí téma hlavou je, zda jsme vůbec pořádně poděkovali těm, kdo nám setkání připravili. A poděkovat je málo. Pojďme přiložit ruku k dílu a na přípravě podzimního Strašína se podílet nějak kolektivněji. Aby nikdo nestrašil, že dál se už budeme potkávat jen jednou za rok.


Autor:
MUDr. Karla Dvořáková

Zpět na rady a odborné články



© 2008 | Marek Macola